Vychován na zimním stadionu, aby se následně učil řemeslu plochodrážního mechanika. Plochá dráha mu ale učarovala natolik, že v posledním možném juniorském roce nakoupil veškerou techniku a začal závodit. Řeč je o Martinu Mejtském, který toto úterý odjel svůj nejlepší závod své krátké kariéry, vyhrál svoji první rozjížďku a po závodě se také dočkal prvních rozhovorů. Jeden takový samozřejmě nemůže chybět na webu Zlaté přilby.
Máš za sebou šestý závod juniorského Mistrovství české republiky, který se ti podařil ze všech dosavadních závodů osmidílného cyklu nejvíce. Jak ho hodnotíš?
Hrozně se to povedlo, vyjel jsem krásných 7 bodů, což je můj nejlepší výsledek a doufám, že budu den ode dne lepší a lepší.
Poprvé v kariéře si protnul cílovou rovinku jako první, jaký je to pocit?
Každá výhra sportovce potěší. Jelo se mi hezky prvnímu a doufám, že si ten pocit ještě párkrát užiju.
Ta situace byla dost kuriózní, 2 jezdci nedorazili kvůli málo vídané situaci včas na pásku a svého jediného soupeře si následně porazil, jak to vnímáš?
Beru to s pokorou, ale na druhou stranu výhra je výhra. Získal jsem 3 body a to se počítá.
V loňském roce jsi plnil roli mechanika u Hynka Štichauera. Jak vznikla myšlenka stát se z mechanika jezdcem?
Plochou dráhu jsem měl rád od malička. Mechaničení mi pomohlo v tom získat techniku a mnohé jsem se u něj naučil. Chtěl jsem ale závodit a tak jsem prostě začal.
Jaké byly pro tebe začátky kariéry coby plochodrážního jezdce?
Na začátku mně nikdo nepomohl, měl jsem chvíli po škole a na motorky jsem si musel vydělat sám. Bylo to dost obtížné, ale takový by měl být každý začátek. Člověk si pak všeho víc váží.
Nějaké sponzory už v tuhle chvíli máš?
Nemám ani jednoho sponzora, co ti budu povídat… Snad jen to, že kdyby někdo měl zájem mi pomoci, budu mít jeho logo všude. Na dečkách, na kombinéze i na autě a pak bych se snažil zlepšovat ještě víc. Nejel bych už jen za sebe. V tomhle sportu je zkrátka každá pomocná ruka hrozně cenná.
Takže v tomhle světě levých zatáček jsi na to sám?
To ne! Pomáhá mi kamarád Radek Chvojka. Jezdí často se mnou, je pro mě psychickou oporou a občas si děláme srandu, že je mým manažerem. Pak samozřejmě ještě taťka. Mechaničí mi a bez něj bych to asi nezvládal…
Málokdo si asi dovede představit, že lze s plochou dráhou začít ve dvaceti letech, ale ty dokazuješ, že to jde. Na první sezónu si nepočínáš vůbec špatně. Teď ale ruku na srdce, jaké jsi měl plány a cíle před plochodrážním ročníkem 2015?
Nedával jsem si žádné plány. Chtěl jsem závodit, to byl můj sen a ten jsem si splnil. Plochou dráhou se bavím a nezbývá než vyčkat na to, jak to půjde dál. Doufám, že to půjde.
Už jen jedna otázka. Chceš se stát profesionálním jezdcem, nebo bereš závodění pouze jako koníček.
Bylo by krásné stát se profíkem, ale zatím je to můj koníček. Stojím nohama pevně na zemi, a jak jsem říkal, chci se tím bavit. Chci si užívat každej závod, každej trénink a doufám, že mě to bude naplňovat tak, jako doteď.